O mojí cestě

Vím, co znamená totální vyhoření a nevidět světlo na konci tunelu. Několikrát jsem se musela odrazit ze dna a začít znovu. Změnit postoj a nastavení. Mým posláním je podporovat ostatní na jejich cestě za smysluplným životem.

Svou cestu za sebepoznáním jsem započala zhruba před 11 lety, kdy jsem opustila všechny ty pomyslně pozlátkové jistoty i svou rodnou hroudu a vydala se poznávat svět.

Táhla jsem si s sebou imaginární krosnu narvanou po okraj nezpracovanými traumaty, paradigmaty a studem. Součástí byla i těžká břemena, která jsem si tam během života naložila sama nebo si je u mě odložili jiní, a já je za ně vesele táhla sebou. Postupně jsem na své cestě vyhazovala, co mi už nesloužilo, nepatřilo ba nikdy nebylo moje a dovnitř jsem ukládala nově nalezené poklady jako je autenticita, sebeláska, sebeúcta a sebehodnota.

Cesta za sebepoznáním byla chvilkami až nekonečná, ale dnes s odstupem můžu říct, že byla magická. Zažila jsem věci, o kterých se mi ani nesnilo, naučila se jiným zvykům a poznala jiné kultury. Nalezla jsem pokoru. Ne tu, o které většina jen mluví, ale tu, kterou procítíte tělem skrz slzy vlévajících se do vašich očí.

Dnes už vím, kdo jsem a kam kráčím. Naučila jsem se odpouštět a uznávat své vlastní chyby. Jisté věci nechávám plavat a jiné vůbec neřeším. Dokonalost neexistuje. Přijímám tedy krásu dokonalosti v její nedokonalosti, čímž přijímám i samu sebe takovou, jaká jsem. Obklopuji se lidmi, kteří mě rozesmívají a inspirují. Pro ty ostatní už v mém životě není místo. Nemám již potřebu nikomu nic dokázat, ani ukázat. Přestala jsem dlouhodobě plánovat. Žiju tady a teď. Objevila jsem své talenty a dary. Nenosím už žádnou masku. Na nic si nehraju. Jsem zkrátka sama sebou.